Tady je pár fotek z Austrálie, no velký fotograf nejsem.
Podnikání v Austrálii
Byli jsme v sídle firmy UTA, která přebírá vývoj některéch zařízení od končící firmy Haliplex. No veskutečnosti je to taková malá farma, která kromě zvířat (kozi a ovčáčtí psi) má stodolu, ve které je nahrávací studio. V něm si pánové udělali laborku a vyvíjejí odtud. No … popravdě, většinou pracují z domova, jen pokud potřebují být spolu, jsou tady.
Hlavní osoba celé společnosti a zakladatel Haliplexu a UTA se jaksi zapoměl oženit a pořídit si děti, tak má asi 30 koz, nahrávací studio pro soukromé večírky a zvíšenou entropii kam se člověk podívá. Jinak hraje na bicí, basu, kytaru a čelo.
A je to typický případ krásně praštěnýho australana.
No ale abych Vás nemátl, samozřejmě jsme byli i u zanikající fy Haliplex, která je poměrně standardní firmou s vlastním barákem. Bohužel, dnes je téměř vše z firmy rozprodáno, takže kromě cca 8 židlý a prá stolů tam již není vubec nic. Kávu nám museli přinášet z buffetu nedaleké sousední firmy.
Město, moře, kuře stavení – a okolí
Bydlime na hotelu v předměstí Melbourne, které se nazývá Mitcham a místní oblasti se nevím proč říká Whitehorse a ve znaku mají bílého šachového koně. Kromě dobrovolnic v stejnokroji (agilní důchodkyně), které převádí v patřičnou dobu přez přechod školní děti a cizince, se to tu vyznačuje i pamětihodostí jménem Schwerkolt Cottage, což je historická pamětihodnost … totiž jedna z nejstarších místních farem. Nalezí ze kousek od dálnice a tunelu pod přírodním parkem Mullum Mullum (upřímě, jedná se o takou sice dlouhou, ale neširokou nudly zeleně, které se zde říká buš). Pár fotek z Cottage a přilehlích ulic.
Neuvěřitelné zvuky místního ptactva
No trochu jako u nás v ZOO (čti zuú)
Město střed
První volný den jsme se vypravili na celodení tůru z našeho předměstí do opravdového města. Cestu jsme zahájili částečně již předešlého dne, kdy jsme po necelé hodině dostali nejen informace o systému zdejší dopravi, ale našli i obchod kde lze zakoupit lístek. No – lístek – spíše plastovou kartičku, které se v místní hantýrce (a snad i oficiálně) říká Myki – vyslovuj “majkí” a jelikož je to v australské angličtině, tak hezky mňoukavě. Kartička stojí 6 dolarů, ale zato se s ní nedá nikam dojet. K tomu je potřeba ještě kartičku nabít penězi a při každém nástupu a výstupu ji přiložit k pípajícímu turniketu.
Kartičku jsme měli a uložili si na ní nějaký ten peníz a tak jsme ráno mohly směle vyrazit na příměstský vlak směr Melbourne. No s tím směrem je to trochu složitější. Když už jeden ví, kterým směrem je Melbourne, musí si uvědomit, že v Austrálii se jezdí vlevo a teprve pak vybírat nástupiště. Ale i to jsme zvládly.
Ritchmond
Po zhruba 45 minutách jsme vystoupili na nejblizším Melbournském předměstí zvaném Ritchmond. Tato část těsně přiléhá k samotnému centru města a její dominantou je obrovské množství hřišť a stadiónů včetně místíno muzea sportu. O Ritchmondu se pravidelně píše ve všech světovych tiscích a to především v době kdy zde probíhá každoroční tenisové klání zvané Australien Open. Další velkou událostí místních stadionů byly Olympijské hry v roce 1956, na kterých Československou získalo jednu zlatou medajly. No schválně jakou.
Ale nejen tenisem je živ Ritchmond. Jsou tu také hříště na snad nejoblíbenější australské sporty – kriket a australský fotbal. Oba tyto sporty se provozují na stejném – oválném hřišti. Zatímco kriket je poměrně složitý, dlouhý a nepochopitelný, který však dal záklat vzniku Basebollu, Australský fotbal je směsice kriketu (stejné hřiště), ragby (šišatý míč, žádné chrániče), basketu (driblování) a klokanů (možná i koal). No rozhodně to zní zajímavě a tak jdu zítra na zápas. Ale to předbíhám.
Hříště jsou obklopena popěrně pěknou zelení a parky, které jsou prošpikované příjezdovými silnicemi a železnicí do Melbourne. V parcích najdeme nádherné (některé velmi staré stromy), zejména různé druhy eukaliptů, palem, cipřišů a mě neznámích potvor. Mě například fascinovali vzrostlé fíkusy (drobno i velko listé), ze kterých jsou tu celé áleje. Projdeme-li touto zelení, octneme se na okraji Melbourne u historické budovy zvané Treasury (asi státní pokladna)
Melbourne – staré mrakodrapové město
Samotné město je plné mrakodrapů. I z širokého okolí je vidět, kde město je, neboť mimo Melbourne žádné mrakodrapy či jiné výškové budouvy nejsou. Takže trefit tam, není problém. Nicméně město je i relativně staré – samozřejmně v měřítkách nových světů jako je Amerika či Austrálie. Takže vedle těchto ohromných staveb se nacházejí sto i více let staré budovy anglického stylu.
Městem protéká neveliká řeka Yarra. Z fotografií by se zdálo, že tvoří zdejší dominantu, bohužel to tak asi není. Díky velikosti mrakodrapů a rozměrům řeky o ním ani nemusíte vědět. Ale jako u každé slušné řeky, je u ní dobře. Lodě plavící se po řece jsou takové připláclé, neboť zdejší mosty jsou velice nízko nad řekou. A jelikoš je Melbourne přístavní město je tu pro turisty zaparkovaná jedna plachetnice. Pěkně se na ní kouká.
Mezi turisticky velmi navštěvovaná místa patří vršek nejvyššího mrakodrapu, kde po zaplacení tučné provize a vyvezením výtahem vstoupíte do prosklené kukaně a můžete se kochat, nebo taky blinkat, protože prosklené to je i zespodu a pod vámi nic než sklo není. No osobně to zhodnoti nemohu, protože jsem tam nešel.
Kam jsem ale šel to bylo Akvárium neboli SeeLife expozice. O tomto mohu říct jen to, že je to pěkné a stálo to za vstupné. Odhaduji, že jsme tam strávili tak dvě hodiny. Bohužel z toho fotky moc nejsou, neb je fšude sklo a přes to se špatně fotí. Viděl jsem asi metrové langusty, šestimetrového slanovodního krokodýla, kraba s kelepetama jako moje ruka, mořské koníky i hady a nakonec oblíbené tučňáky s tučňáčími mláďaty.
A protože Melbourne je, jak už jsem říkal, město přístavní, má i přístav a vedle něj začínají pláže, kde se v létě koupá a celoročně jezdí na serfu. A pokud jste vydrželi číst až sem, tak pro kluky Heřmánky mám odměnu, neboť se mi konečně podařilo to oč se snažím od prvního dne – vyfotit papouška. Tak tady je.
Papoušek pro moje kluky
AFL aneb Australská fotbalová liga
Jak jsem již naznačoval, je to sport jakoby zmixovaný z několika jiných. To mu ovšem neubírá na originalitě a hlavně na zajímavosti, jak pro hráče tak diváky.
Hraje se na kulatém hřišti stejném pro kriket (na které se vejde několik fotbalových hřišť), proto se zde nekopají rohy. Hraje se s šišatým míčem podobným americkému fotbalu nebo ruggby. Na hřišti je zhruba 16 hráčů z každého mužstva (přesně se nám to spočítat nepodařilo, furt se potvory pohybovali). Míč se nesmí házet, šťouchá se do něj pěstí nebo se kope. Hráče, stejně jako v ruggby můžete skolit, povolené jsou však zásahy od ramen po pás, můžete se strkat a přetahovat, akorát strkání zezadu je zakázáno. No a konečně, můžete protihráči vyset na drezu a vlát za ním když běží.
No a jak se vlastně dávají góly. K tomu tam jsou brány – totiž spíš jen tyče. Podobně jako v ruggby, jsou tam dvě obrovské tyče a po straně každé znich je ještě jedna nižší. Pokud míč proletí mezi dvěmi velkými tyčemi, je to gól za šest bodů a vhazuje se ve středu hřiště. Pokud proletí mezi velkou a malou tyčí, je to za jeden bod a rozehrává se od brány.
Co se týká rozehrávání, na začátku hry nebo po vstřelení gólu rozehrává jeden z rozhodčích ve středu hřiště tím, že vezme míč a prudce s ním třískne o zem, míč vyletí do víšky a rozehrávající hráči se každý snaží přistrčit míč ke svému kolegovi. Pokud se míč dostane do autu, neřeší se, kdo ho tam dal a rozehrává opět rozhodčí. Tentokrát tím způsobem, že si stoupne zády k hráčům a hodem ze sebe rozehraje hru. Celou hru hlídá 11 rozhodčích v žlutých dresech, dva znich (starší z rozhodčích) jsou v bráně a hlídají, kudy prolétl balón. Pokud byl vstřelen gól, mávají předepsaným způsobem praporkem (jedním či dvěma, dle hodnoty gólu)
K pravidlům snad jen dodám, že přihrávat se smí kterým-koli směrem – dopředu i dozadu. Pokud jakýkoli z hráčů chytí ze vzduchu míč, který byl kopnut, rozhodčí pískne a ten hráč, co míč chytil rozehrává (rozuměj, nikdo jej nesmí atakovat). Hraje se na 4x 30 minut a mezi 2. a 3. částí je velká přestávka.
Zbívá říct, že během hry pobíhá po hřišti kromě hráčů a rozhodčích ještě několik lidí v oranžových vestách, kteří za hry občerstvují hráče a nosí jim ručník. Pokud je někdo zraněn, také ho během hry ošetří.
No a závěrem. Zápas jsem si moc užil. Seděli jsme ve třetím patře Stadionu Einthal, který byl tak z poloviny zaplněn. Nicméně to tvořilo příjemnou zápasovou atmosféru. Ono totiž, když zakřičí 31 tisíc lidí (nebo jen polovina), je to slyšet.
Cesta za klokany aneb australska fauna
V Austrálii na klokany narazíte na každém kroku – to nemohu říct. Abychom se na ně podívali, byli jsme místními obyvately vysláni do Healesville Sanctury. Vyrazili jsme prvním vlakem který ráno jel – ale nenech se čtenáři mílit naší nedočkavostí. První vlak tudy projel v 9:25 – je totiž neděle. A to nám ještě vtipně přepnuli čas z letního na zimní. Ale to jen tak mimochodem. No a z konečné vlaku, jsme chtěli pokračovat autobusem až na místo. Bohužel vlak měl dvě minuty zpoždění a tak jsme autobus nechybli. Oni totiž na sebe navazují (máte jednu minutu na přestup), ale rozhodně na sebe nečekají. A tak jsme jeli taxíkem.
No a za zhruba 20 minut jsme tam byli. Pod názvem Healesville Sanctury se kupodivu skrývá Zoo, sice pěkná, s hodně zelení a prostoru, ale je to Zoo. Zoo je věnována místní divoké zvěři takže kromě klokanů (běli jich tu asi 10) tu byli k vidění koaly (a nebyly plišové, jak se zprvu zdálo, viděli jsme je se i pohybovat), emu, wallaby, ježouři nebo ptakopysk. Měli tu jeden pavilon věnovaný místním plazům, kde hlavní místo měli různě jedovatí hadi. U hadů mě překvapilo, že ten nejjedovatější had není ten nejnebezpečnější. Nebudu vás napínat přoč, prostě proto, že je plachý a většinou včas uteče. Ten nejnebezpečnější je … ten druhý nejjedovatější, takže si moc nepomůžeme. Je poměrně agresivní a žije rád v blískosti lidských obydlí kde se vyskytují míši a krysy – prostě farmy apod.
Co je na místní zoo příjemné, je to, že od většiny zvířat jste odděleni pouze lehce postaveným plotem – kůly s nataženým provazem, nebo nízkým plůtkem. A samozřejmě téměř celou cestu jdete ve stínu eukaliptů. V jednom z pique nique place jste si mohly na ohýnku něco připravit k jídku, nebo ochutnat na ohni připravené tradiční australské pokrmy. Ale žádné červy nebo ještěrky nečekejte. Pokud jste se dali do hovoru s místní obsluhou, mohly jste se naučit jak hrát na digeridoo, nebo jak vytvářet díla ve stylu tradičního umění místních indiánu – Aboringů.
A to je k místní fauně, tak jak jsme ji mohli vidět asi vše. Poslechněte si tedy alespoň “zvuky buše”, no a můžete se podívat, co se podařilo vyfotit.
